„Těší mě, že jsem nevyšuměl,“ říká Jiří Suchý

Nedávno vysílala živě ČT Art „Kabaret For Semafor“ z Krymské ulice. Jak vnímáte současnou nezávislou scénu a líbí se Vám osobité podání semaforských hitů?

Ano, díval jsem se a bylo to pro velmi zajímavé. Mne samozřejmě potěšilo, že to, co jsem kdysi začal, nějak pokračuje – úplně jinými cestami – a že jsem pro tu další generaci nevyšuměl. Ten televizní projekt byl mimořádný.

Když budou vaše hity žít v nové formě, tak Vy se zlobit nebudete...

To určitě ne!

Ohlédnete-li se zpátky, je někdo z umělecké scény, koho byste býval v Semaforu chtěl mít, a kdo jím neprošel.

Víte, že ani nevím? My jsme měli pořád přísun docela kvalitních zájemců o divadlo a také přísun úplných začátečníků, kteří přišli naprosto neznámí, a najednou z nich byli Matuška, Pilarová, ale i Anna K, Machálková...

A ze současné generace mladých talentů?

Když se podíváte na náš soubor, tak jsou to vesměs mladí lidé, věkový průměr je sedmadvacet let, a to my s Jitkou ho srážíme, jinak by to bylo asi třiadvacet. Jsou to lidé, kteří se ochotně – a to je pro mne také příjemné - přizpůsobují těm konzervativním směrům. Já jsem si říkal, nebudu se pokoušet dělat něco, co mi není vlastní, budu dělat to, co jsem se za život vyučil. Jsou to vesměs lidé, kteří tu naši minulost mají dokonce rádi. Chodí sami za námi, víte? Já nechodím ani moc vyhledávat do terénu. Když, tak zajdu třeba na DAMU, jejich představení mám rád. Tak jsme třeba objevili Veroniku Kubařovou, která dělá dneska velkou kariéru...

Máte oblíbenou roli, kterou byste si rád zahrál znovu, třeba s Jiřím Šlitrem?

Je tomu sice už asi sedm let, ale v Národním divadle jsem hrál listonoše v Dobře placené procházce, kterou jsme hráli s Jiřím Šlitrem. Měl jsem přesně tutéž roli jako tenkrát, ale bylo to pro mě ještě povýšené, protože to bylo v Národním.

Když jste si roli oživoval, měl jste v paměti Jiřího Šlitra v roli advokáta?

No to víte, byli tam různí advokáti, ale ti byli naprosto odlišní od Jiřího Šlitra... A tak jsem samozřejmě nemohl pominout jeho představu o té roli. Ale zase jsem natolik tolerantní, že jsem si říkal, že každý si to udělá podle svého. Byl jsem dokonce rád, že ho nikdo nekopíroval, poněvadž dělat imitátora není pro herce moc perspektivní.

Improvizujete na jevišti? S Jiřím Šlitrem jste zčásti improvizovali...

Na rozdíl od Voskovce a Wericha, nebo i Horníčka a Wericha, kteří přišli na předscénu a dokonce komentovali i nové události a improvizovali, tak naše improvizace s Jiřím Šlitrem, ale i s Jitkou Molavcovou je jiného druhu - a sice, že tu a tam nás něco napadne a pozměníme to, takže za rok už ta inscenace je z deseti procent jiná. Je to taková plíživá improvizace. Třeba když jsme hráli s Jitkou „Jonáš dejme tomu v úterý“. To se hrálo řadu let a ke konci už jsme museli vyhazovat některé písničky, poněvadž nám to tak nakypělo, že by to bylo představení na tři hodiny...

Jitka Molavcová je Vaší hereckou partnerkou nejdéle. Dokáže Vás stále na jevišti překvapit?

Jo, občas jí něco lupne v hlavě a překvapí. My spolu vlastně děláme kolik – to bude pětačtyřicet let... S Jiřím Šlitrem jsme hráli osm let na jevišti. Oni měli oba jednu obrovskou ctnost, že dovedli ctít partnerství. Já jsem hrál i s jinými herci, kteří hráli „kdo si co urve“, kteří dokázali partnera převálcovat. Kdežto my hrajeme ping pong, nesnažíme se jaksi přebít toho druhého, ale spíš podpořit.

Máte trému...?

Trému mívám, když je premiéra a já to ještě nemám moc zažité. Jsou tam místa, u nichž mám najednou strach, jestli to nezkazím. Ale potom, jakmile se to usadí, když už to hrajeme třeba stokrát, tak už je to jedno.

...a talisman?

Nemám. Představte si, že ani nemám.

Chodíte do divadla?

Chodím. Tady nedaleko do Dejvického, do Činoherního klubu – většinou mne lákají ta menší divadla. Ale zajímá mě i Národní divadlo. Bohužel ale chodím do divadla daleko méně, než bych si přál, protože po večerech hraji. Těch volných mám málo. A většinou se to nemusí trefit tak, že hrají tu hru, o kterou mám zájem. A druhá věc je, že když už mám po čase volný večer, tak si ho rád užiji v klidu. Takže párkrát do roka vždycky do divadla jdu.

Jakou hudbu máte rád?

Doma, když přijdu po představení, tak si pouštím jednak klasickou muziku, což mne popadlo v době, kdy mi bylo asi padesát let. Do té doby jsem vyznával prakticky pouze jazz a rokenrol. A pak mě začala přitahovat ta klasická hudba, ale ten jazz mě drží pořád. Poslouchám třeba Ellingtona nebo Kreutzerovu sonátu, to je hudba, která mne uklidňuje. Prostě mám své oblíbené, ale hledám i další. Třeba Stravinského, kterého si právě v těchto dnech pouštím, poněvadž to už je úplně jiný svět. Rozšiřuji si to spektrum vnímání hudby.

Jak vnímáte češtinu a to, jak se proměňuje? Myslíte, že mladí rozumí Vašim textům?

Ta čeština se proměňuje tak, že některým písničkám , které jsem psal v šedesátých letech, naše mladé herečky a herci nerozumí a já jim to musím vysvětlovat. Třeba v písničce Dítě školou povinné se zpívá „domovní důvěrnice nemá ani šajna“ - co je to „domovní důvěrnice“, to už oni neznají. Naštěstí... Takže ty písničky strašně rychle stárnou. Nedávno jsme měli na scéně takovou pouliční lampu a já jsem říkal „přineste sem ten kandelábr“ a ony nevěděly, co to je „kandelábr“. Tak potom jedna z těch dívek říkala „to je zábradlí, že jo“ - spletla si to s „klandrem“. Takže ta čeština se velice proměňuje.

Když se zadíváte do hlediště, vídáte tam mladé tváře nebo střední generaci.

Střední generace dominuje – tak mezi třiceti a padesáti roky – to jsou většinou děti těch, co jim bylo šestnáct, když my jsme začínali. Jsou tam i mladší, ale to je – někdy menší, někdy větší - menšina.

Reagují diváci jako před lety?

Představení bývají stejně bouřlivá.

Myslíte, že se ještě někdy vrátí doba, kdy budou lidé stát před Semaforem, aby dostali lístky?

To už asi ne, poněvadž zaprvé mládež už má jiné idoly, zadruhé je tady tolik divadel a také ty obrovské „lidojemy“ – to dříve nebylo. Televize má zajímavé programy. My máme obrovskou konkurenci, kam se podíváme. Navíc jako divadlo jsme trochu pasé - jsme tradicionalisté, takové konzervativní divadlo. I když některým mladým lidem ten náš tradicionalismus imponuje, ale těch není samozřejmě moc. Ale řeknu Vám zajímavou věc. Občas sem přijde učitel s třídou. A ti třeba reagují tak spontánně, že se i při některých písničkách roztančí.