Michal Dlouhý: Kdybych byl králem, obnovil bych trest smrti

V politické frašce Listopad hrajete v Divadle ABC amerického prezidenta. To jste vystoupal na žebříčku mocných dost vysoko! Od princů – čekatelů na trůn k jednomu z nejmocnějších mužů světa…

(se smíchem) Už mám v portfoliu celou škálu – princátka, ředitel, prezident, andílka Amorka jsem hrál, teď jsem dotočil pohádku, kde jsem král. Mohl jsem hrát i boha v nějakém muzikálu, ale neumím zpívat a tak jsem to přenechal Gottovi…

To všechno jsou samozřejmě jen role, někteří vaši kolegové ale do politiky skutečně vstoupili. Vás to neláká?

Ne. Jako herec se nemusím skrývat za politickou korektnost. Naopak se můžu k lecčemus vyjádřit, nastavit zrcadlo. Konkrétně Listopad je úžasný v tom, jak rezonuje s českým prostředím. A divák není hloupý, divák chápe.

Dobrá, odhoďme tedy politickou korektnost. Kdybyste byl skutečný prezident, nebo král, monarcha, nejlépe absolutní a neomezený vládce, co byste ze všeho nejdřív prosadil?

(chvíli přemýšlí) Trest smrti.

Vy byste na sebe vzal odpovědnost poslat někoho na smrt? Co když by byl nevinný?

Každý, kdo o něčem rozhoduje, musí být schopen převzít zodpovědnost. Ať už je to politik, ředitel fabriky nebo soudce. Jasně, že poslat někoho na smrt není jen tak, ale když ho čapnou při činu, pak nemám co řešit. A upřímně, raději se jako monarcha dvakrát spletu, než abych nechal čtyři grázly žít, a oni mohli zabíjet další a další. Vždyť člověk aby se bál dneska poslat děti na hřiště nebo do školy…

Přiznávám, že jste mě tou odpovědí trošku zaskočil, ale chápu - máte dvě děti…

Aničku a Karolínku, a kvůli tomu, co se nedávno stalo (rozhovor vznikal nedlouho poté, co duševně nemocná žena nožem zabila před školou patnáctiletého studenta a jeho spolužačku zranila), nás nepouštějí ani do školky. Převezmou děti, zavřou dveře a my s ostatními rodiči jen s nosem na skle sledujeme, jestli se naše ratolesti dobře převlékly a vzaly si správné bačkůrky.

Četl jste dcerám pohádky?

Pořád jim je čtu! Máme doma velikánskou knihovnu, ony něco vyberou, a já pak jen žasnu, co pokladů v pohádkách máme. To je jejich svět - princezny, princové, velké hrdinství, velká láska. Pohádky připravují na život, a naše klasické pohádky jsou hodně ze života – vemte si, kolik mrtvých je u Němcové nebo Erbena. Ale taky je v nich spousta laskavosti a dobra.

Asi tedy nejste zastáncem moderních pohádek, kde si princ vezme prince...

To je vůbec někde možné?

Ve Švédsku…

To bych teda číst nechtěl.

Máte velice blízký vztah i ke svým synovcům, jak se oni snáší s vašimi dcerami?

Nádhera! Úžasná spolupráce! Dvojčata Jirka a Janík jsou o rok starší než naše Anička. A už si je podělili – Jiří je pro Aničku princ, vezmou se a zatím nejsou sto pochopit, že to nebude možné. A když se zavřou v pokoji, musíme je kontrolovat – už objevují svět…

Vy jste byli s bratrem Vladimírem od sebe deset let – není to moc na sourozenecký vztah?

Tvrdím, že rozdíl by měl být maximálně tři, tři a půl roku. Vidím to nyní doma, jak se čtyřletá Karolínka snaží vyrovnat o tři roky starší Aničce, jak rychle spoustu věcí chytá.

S bratrem jste si tedy asi moc jako bráchové doma nehráli?

Jako si hrají naše děti ne, ale užili jsme si taky. On mě měl na starost, takže měl kolikrát „hroznou radost“… Ale my jsme si to pak vynahradili společným hraním v divadle nebo před kamerou.

Těch ryze společných projektů ale moc nebylo – vlastně jen velmi úspěšné divadelní představení Chvála bláznovství.

To bylo nádherná věc! Už když jsme ji četli poprvé, poznávali jsme sami sebe. A pak jsme si na jevišti mohli s gustem připomenout něco z minulosti, anebo si říct i to, co jsme si do té doby říct nestihli. A jen my dva jsme věděli, co to znamená.

Například?

Ponechme to jen mezi mnou a bráškou.

Hrát s bratrem – byla to pro vás spíš škola, nebo už tam byla profesní rivalita?

My jsme nikdy rivalové nebyli. Každý jsme šli svou cestou, a potkali jsme se až jako dospělí. Bráška byl génius, ke každé roli přistupoval hrozně zodpovědně, přemýšlel o ní. Byl dvě hodiny před představením v divadle a soustředil se. Já jsem schopen přiletět pět minut před oponou – on se na mě vždycky podíval: Jak tohle můžeš…?

Dal jste na něj?

Moc. Už jako kluk. Stačilo, aby přišel, dal mi knížku a řekl: Tohle si přečti. A já věděl, že to není povinná školní literatura… Ale hltal jsem to. A stejně jsem hltal jeho herectví. Dneska, když už mezi námi není, se pro mě otevřel větší prostor a nebojím přiznat, že brášku i vykrádám. Není přece hanbou převzít od něj to dobré – a že toho dokázal opravdu hodně!

Nevadí vám o bratrovi mluvit? Asi se na něj ptá každý…

Naopak. Tím, že se ptáte, že se o něm mluví, je pořád s námi. A dokládá to, jak vynikající herec to byl. Brácha byl introvert. Čím byl starší, tím byl preciznější. Chtěl vždycky posunout svou laťku výš. A čím ji posunul výš, tím víc se bál, že už ji nepřeskočí.

Když jsme nakousli vaše dětství, kde jste ho prožíval?

Jsem kovaný Smíchovák. Vyrůstal jsem tam, postupně jsem sice bydlel i na jiných místech v Praze, ale zase jsem se sem vrátil. Malvazinky, Na Farkáni, to byl můj svět. Kousek od nás byl Motorlet a pak už jen pusto a prázdno, divoká příroda. S partou jsme měli bambusové šípy a oštěpy a honili srnky a zajíce. Dnešní děti už tohle nemají šanci zažít. Což je škoda.

Jaké jste byl dítě?

Divoch. Ve škole jsem moc nebyl, už jako kluk jsem hodně filmoval a měl jsem spoustu omluvených hodin. Ale když jsem do školy dorazil, tak jsem ze samé radosti, že jsem mezi dětmi, stejně zlobil. Pak mě vzali na konzervatoř a zhrozili se: „Proboha, další Dlouhý!“ On bráška, ač se to nezdá, byl pěkné číslo. Byly tam všelijaké záležitosti včetně politických. Ale nechci to rozpitvávat, to je bráchovo…

Na konzervatoři jste ovšem měl nějaké studijní problémy.

To kvůli neomluveným hodinám… Chodil jsem za školu, když mě nějaký předmět nedojímal… Mám vysvědčení, kde mám napsáno, že jsem prospěl, ale nemám tam vůbec známku z občanské nauky.

To byste si mohl dneska zarámovat, to byste se mohl chlubit tím, jaký jste byl disident!

(smích)

Co jste třeba dělal 17. listopadu 1989?

Byli jsme na horách v chatě Junior a vůbec nic netušil. Dvacátého jsme měli hrát představení Ó velký Buddho, pomoz nám!, už podle názvu je jasné, že to bylo na tu dobu dost odvážné představení, a já jsem zavolal do Prahy, jestli se nic nemění. A ono se měnilo všechno.

Co pro vás osobně znamená svoboda?

(dlouho přemýšlí) Možnost dělat to, co chci. Možnost říct co chci. Se vší zodpovědností, co z toho vyplývá.

Vaše povolání bylo už za minulého režimu klasifikováno jako svobodné…

Nejsem nastálo v žádném divadle, nemám klasickou domovskou scénu. I když vnitřně za ni považuji Švandovo divadlo. Ale přebíhám mezi Švandovým, Rokokem, ABC, Žižkovem a Příbramí.

Role, které ztvárňujete v divadle i před kamerou, nejsou zrovna klaďasové. Zkorumpovaný policajt v seriálu Cirkus Bukowski, sukničkář v pokračování Sanitky, v pořadu Copak bych vám lhal? jste byl „podvodník na povel“… Odpovídají vašemu naturelu?

Takhle to neberu. Já měl především strach, že se stanu kolegou Pavla Trávníčka, totiž že se zaškatulkuju jako doživotní princátko. Zlom nastal rolí vyšetřovatele v Přítelkyni z domu smutku, kde jsem musel dostat Ivanu Chýlkovou. A ti, kteří ten film viděli, a kteří situace v něm ukazované na vlastní kůži zažili, mi pak říkali: To je přesné, mladý vyšetřovatel, a byl to takovej hajzl!

Jak k těm rolím přistupujete?

Jednoduše. I záporáci jsou lidi. A já se je snažím podat lidsky. Občas to vyjde až překvapivě – ve filmu Sametoví vrazi rozhodně nebylo režisérovým ani mým záměrem, aby diváci Karla litovali…

Podle čeho si vybíráte role?

Musí mě oslovit scénář, a pak se ptám, s kým budu hrát. Abych ty měsíce zkoušení netrávil s někým, s kým se zrovna lidsky nemusím. Ono je to na výsledku potom vidět.

Bez lidského souznění by asi nebyly možné ani pověstné herecké legrácky…

Určitě. Bohužel dneska je doba hrozně zrychlená, takže i těch srandiček je méně, ale když se povedou… Pavel Landovský měl jít jednou na Hrad, a protože tam musel hned po představení, měl na tu příležitost připravený v šatně krásný bílý oblek. A naše garderobiérka nelenila a našila mu do podpaží chlupy. Když Lanďák zvednul ruce, tak tam měl tááákovéhle bobry!

Vaše divadelní herectví je hodně fyzicky náročné. Víte dopředu, jak budete hrát?

Mám rámcovou představu, jak naplnit režisérovy vize. Ale někdy mi i kolegové říkají, že se to dá hrát klidněji. Jenže já si myslím, že to je takový můj bonus divákovi, který musí vidět, že hraji opravdu naplno, pak odpustí i nějaké ty nedostatky.

To je stejné ve sportu – divák odpustí prohru, ale neodpustí odchozený zápas.

Propocený dres, to je ono. A ze mě stříká pot na všechny strany!

Ke sportu máte blízko – máma je mistryně světa v házené z roku 1957, bratr hrál docela dobře hokej a později tenis, švagrová je z fotbalové rodiny, vy sám hrajete tenis.

Sport i herectví jsou o adrenalinu. Kdysi jsem si třikrát skočil bungee jumping… A znova si skočím, ale až dcery odrostou. Teď jsem zodpovědný otec. A proto s nimi jezdím na elektrokole, abych je za sebou vůbec utáhl.

Je sport pro vás relax?

(se smíchem) Někdy si jdu po zápřahu s holkama raději odpočinout do divadla …

A mimo divadlo odpočíváte kde?

Na chatičce v Českém Švýcarsku. Krása, fakt ráj! Skály, Pravčická brána, Edmundova soutěska… Jakmile je to možné, utíkáme s rodinou do přírody. Televizi ani počítač nemusíme, i dcery se snažíme před nimi uchránit. I když úplně je odříznout nejde, to by byly v kolektivu absolutně mimo.

Zdá se, že rodina pro vás znamená hodně?

Je absolutně nejdůležitější! Bohémský život jsem pověsil na hřebík, užil jsem si dost.

Vaše manželka není z uměleckého prostředí, ale letuška.

Už dolétala, z ČSA odešla. A že není z branže? Myslím, že to je jen dobře. Některé předešlé vztahy jsem měl s kolegyněmi z uměleckého světa a dnes vím, že by to opravdu nedělalo dobrotu – oba bychom byli ve stejnou chvíli večer v práci a o děti by se musel starat někdo jiný.

A co vy a létání? Měl jste někdy knipl v ruce?

Řídil jsem letadlo, mám dokonce oficiální certifikát, že jsem dokázal přistát s boeingem 747. Samozřejmě, že jen v trenažéru, ale i tak jsem na to patřičně pyšný.

Nechtěl jste být v dětství třeba pilotem?

Kosmonautem, popelářem a Karlem Gottem. Popeláři jezdili kolem našeho domu ve čtyři ráno, byl jsem nalepený na skle, aby mi nic neuteklo. S Gottem jsem pak ve svých jedenácti točil pořad Pozdravy z Moravy. A sen podívat se na tu naší modrou kuličku pěkně z výšky mám pořád.

Manželka byla s dětmi dlouho doma, pomáhal jste? Nebo uznáváte tradiční rozdělení domácích rolí na mužské a ženské?

Pomáhám pořád, a vůbec se za to nestydím – umím i šít! Ne jenom něco rozpáraného zašít, ale ušít oblečení! Máma totiž byla nejen vynikající házenkářka, ale je i skvělá krejčová, a hodně jsem od ní pochytil. A protože jsem žil dlouho sám, tak umím i další domácí práce. Vařit, prát, žehlit…

Mimochodem. Čeho si vážíte na své ženě?

Všeho. Hlavně že se mnou zůstává.

A obecně na ženách?

Zázraku zrození. To je něco úžasného. Byl jsem u narození obou dcer a nestydím se přiznat, že mi tekly slzy. Ta síla, ta něžnost, která v ženě je, je neopakovatelná.

A jaký musí být muž, aby ženě imponoval?

Mužů je spousta, chlapů je málo. Skutečný chlap musí ženu milovat, ctít ji, musí k ní být pozorný – a dávat jí to najevo. Přinést i ve všední den kytku, udělat snídani do postele… Úplně se rozzáří a vy si pak můžete dovolit jít na celý večer třeba do hospody.