S vámi se chce vyfotit kde kdo, na olympiádě v Londýně třeba i americký basketbalista Kevin Durant. S kým byste se naopak vy chtěly vyvotit, potkat, popovídat?
Kristýna: „Tomáš Garrigue Masaryk. A byla bych v dobovém kostýmu, s kloboukem. Masaryka bych se zeptala, jak to tehdy bylo, jaký byl svět, on hodně cestoval, stejně jako my. Ani bych se neptala, jen poslouchala a nedutala. Anebo s Vlastou Burianem, jeho filmy mě vždycky rozesmějí.“
Markéta: „Zajímavé, že se ptáte na něco, o čem jsem zrovna nedávno dost přemýšlela. Vyfotit ani ne, to nemám touhu. Ale možná dostat se pod kůži… Třeba Hitlerovi. Ten by mě zajímal z psychologického hlediska. Co takového člověka, který měl umělecké sklony, měl rád psy, vedlo k tomu, co nakonec udělal? Kde se to v něm vzalo? Jak fungoval uvnitř sebe samého?“
To byste opravdu chtěla vědět?
M: „Láká mě, ale i odpuzuje. To, co po něm zůstalo, je natolik strašné, že si ani nedovedu představit, jak to měl v sobě nastavené. Po pravdě nevím, jestli bych se výsledku nelekla.“
Jak jste na Hitlera přišla?
M: „Jednou jsme se bavily a najednou jsem si uvědomila, že spousta lidí ani neví, jak vlastně skončil. A jestli vůbec skončil tak, jak se prezentuje, že na konci války spáchal sebevraždu. Neutekl někam, nebyl schovaný někde na chatě? Já si myslím, že lidé tohoto typu by nedokázali vzít svou minulost a najednou jí zahodit. On byl z dnešního pohledu megastar, a soudě podle dobových záznamů by bez obdivu davů mezi ovcemi a kravami nevydržel.“
K: „ Dneska by mu bylo už hodně přes sto a byl by stejně po smrti.“
Jak moc vás zajímá historie?
K: „Se zájmem si vyslechnu všechno, ale není to tak, že bych hltala vše, co se kde napíše.“
M: „Já to mám hodně od Simona (trenér Simon Nausch, který je zároveň přítelem Slukové). Neustále mě překvapuje, jak obrovský přehled má. Letíme někam letadlem, o něčem se bavíme a on na nás vybalí informace jak z historie, tak ze současnosti, že jen žasneme. Zdravý přehled si myslím máme.“
Já vás samozřejmě nechci zkoušet, ale když se řekne 28. říjen 1918, tak řada lidí dnes neví, co je to za státní svátek…
M: „Vznik Československa, to víme. Tyhle základní znalosti dohromady dáme.“
K: „Je zvláštní, že Pražské jaro, nebo obecně období od padesátých let do našeho narození, je nám nejvzdálenější. Je nám sice časově nejblíž, ale už jsme se o ní skoro neučily. O Egypťanech nám ve škole řekli mnohem víc.“
Když už jsme v historii – vy jste nebyly vždy Kiki a Maki, ale Kýťa a Makula.
M: „Jo, to začalo doma, pokračování bylo ve škole. Na gymplu se to už na hřišti přemodifikovalo na Kiki a Maki. My si normálně říkáme jménem spíš Kristýna a Markéta. Na hřišti je nutná rychlá komunikace – Kik, Mak! Ale nikdy nás ani nenapadlo, že by se toho mohl někdo chytnout.“
K: „Největší boom nastal během olympiády. Vrátili jsme se z Londýna a nevěřily jsme vlastním očím. Čtrnáct dní tady jelo Kiki a Maki!“
Nepřijde vám to infantilní?
M: „No… Nejsme z toho celého nějak odvázané. Mně osobně vadí Maki míň než Kiki. Ale víme, že s tím nemá smysl bojovat. Je to naše značka.“
K: „Nejednou jsem zažila neuvěřitelnou situaci, kdy se mě člověk ptá: Vy jste ta Kiki? Vyká mi, a říká přezdívkou… Tedy ne že bych chtěla, aby mi tykal, ale jmenuji se Kristýna.“
V časopise máme rubriku Chcete mě? O zvířatech z útulků. A vaše značka už je natolik zažité spojení, že jsem na oznámení, že je někde fenka Kiki reagoval: A Maki by nebyla?
M: „Ono to tak ale skutečně funguje. Kiki a Maki jsou normálně jména pro zvířátka. My díky tomu i přispíváme přes jednoho fanouška na zvířátka v nouzi. Obrátil se na nás před loňskými vánoci kluk, že našel kočičku Kiki, další kočičku Maki i kocourka Simonka.“
K: „Na internetu se někdo rozčiloval, že jsme si dali tak debilní přezdívky. Vůbec nechápe, že přezdívka je člověku přidělena – kamarády, spolužáky, rodiči… Přispěvatelům do internetových diskuzí to teda občas moc nepálí. Kdyby to bylo jen na mě, tak bych si vybrala nějakou super cool přezdívku!“
Jakou?
K: „Teď zrovna nevím, ale určitě ne Kiki a Maki.“
Na volejbalistky nejste moc vysoké (Markéta měří 180 cm, Kristýna dokonce jen 170)…
M: „Je pravda, že nepatříme k nejvyšším. Na vyhlašování volejbalisty roku s námi byl Simon, uviděl nastoupený ženský šestkový národní tým, kde holky měří kolem 190, a ptal se: To je jako kdo? To máte vyhlašování spojené s baskatbalistkama? – To je náš volejbalový nároďák, odpověděly jsme mu. A vy jste tak malé proč?, smál se.“
Není výška naopak omezující v pohybu, šikovnosti?
K: „Dřív to tak bylo, ale dnes je situace jiná. Holky trénují odmala, trenéři se na pohyblivost hodně zaměřují. Jasně, já budu vždycky o trochu rychlejší nebo pružnější než nějaká stopětadevadesátka.“
M: „Mění se to i s věkem. Někdo jako dítě září, ale když doroste do věku, že by se mohl sportu věnovat na profesionální úrovni, najednou začne ztrácet a přeskočí ho ti, které před pubertou nikdo nepovažoval za extra talenty.“
Je lepší hrát nejdřív šestkový volejbal, nebo hned začít s beachvolejbalem?
K: „O tom se vedou dost spory. My jsme začaly se šestkovým, v šestnácti jsme zkusily poprvé beach, ale šestky jsme definitivně opustily až v devatenácti. Šestkový se hraje na tvrdém povrchu, odraz je jiný, výš se vyskočí, pohyb je rychlejší a jednodušší.“
M: „Obě varianty jsou možné, nezavrhuji ani jednu. Při šestkovém jsme se naučily disciplinovanosti, kolektivnosti. Ale i v beachvolejbalu děti trénují ve skupině, takže je to víc baví. Hodně záleží na trenérech, jak moc dětem dá základní průpravu.“
K: „Obecně v kolektivu dítě líp snáší porážky i víc se raduje z výhry. A správná parta může pomoci i projít složitým obdobím dospívání.“
M: „V šestkovém volejbale se i radost, i smutek může rozložit mezi více holek. U beache je katastrofa, když se dvě holky, které byly velké kamarádky, pohádají. V tu ránu je po dvojici.“
Vy jste nikdy neměly ponorkovou nemoc?
K: „Ne. Měly jsme jen krátké období, jen jedno léto někdy v šestnácti, kdy jsme spolu nehrály. Markéta byla lepší a vybrali ji do nároďáku, byla ve dvojici s jinou holkou. Ale na druhou stranu jí to dalo zkušenosti, se kterými potom obohatila mně. To ovšem nebyla ponorka.“
M: „Jsme spolu od páté třídy, a myslím, že bychom spolu kamarádily, i kdybychom nehrály volejbal.“
K: „Samozřejmě že byly občas těžší období, ale nikdy ne natolik, abychom se rozešly. Nehrajeme jen pro zábavu, nás to dnes i živí, jsme firma, značka, a skončit by nebylo tak jednoduché. Jsme spolu i jako kamarádky, i jako kolegyně a spolupracovnice.“
Jak to vypadá na hřišti, když se jedné z vás nedaří?
K:„Snažíme se vzájemně podržet. Nastat můžou všechny situace – mě se daří, Markétě ne, nebo naopak. A přesto zápas vyhrajeme. Nebo se daří nám oběma, a vyhrajeme celý turnaj. Ale taky se stane, že po sobě koukáme a nechápeme, proč to najednou nejde.“
M: Právě v tom je krása našeho sportu, že není ani individuální, ani týmový. V týmech je možné zápas zachránit střídáním, převzetím zodpovědnosti. U nás? Když se jednomu nedaří, na něj se podává, je stále víc tlačený do kouta.“
K: „Při tenisové čtyřhře musíte vždycky podávat střídavě na oba protihráče, v beachvolejbale, když se mi nevede, tak mi soupeřky dají sodu… Všechny balóny půjdou na mě…“
Takže jste sice dvě, ale na rozdíl například od fotbalu se za spoluhráčku neschováte…
K: „To je pravda. My jsme na sobě závislé. Můžeme se hodně ovlivnit – psychicky se zdeptat, špatně nahrát, zkazit lehký míč… Ale i pomoci si, dostat se ze srabu.“
M: „První dotyk je příjem, druhý přihrávka, třetím se útočí. První a třetí dělá jeden člověk, mezihru ten druhý. V jiných míčových sportech se nemusíte za celý zápas potkat s míčem a nikdo to nepozná.“
Plážový volejbal je vlastně tak trochu návratem ke kořenům. Dřív se šestková odbíjená také nehrála v hale a místo tvrdé palubovky se skákalo na prašné antuce…
M: „To je pravda, vidíte, to mě ani nenapadlo.“
Nemá to souvislost třeba i s vývojem oblečení a názorem na něj? Zejména u žen by před třiceti lety byla hra v „dresech“, jaké máte vy, asi nemyslitelná.
K: „Beachvolejbal vznikl v Kalifornii někdy v osmdesátých letech, a hrál se na skutečných plážích, proto jsou plavky logické.“
M: „Fakt je, že i náš sport móda hodně zasáhla. Když se dívám na záběry našich předchůdkyň před patnácti lety… Hrály samozřejmě v bolérkách, ale dole měly booombarďáááky!“
K: „Já to vidím pozitivně. Oblečky se pořád zmenšují, ale jsou pohodlnější. Já si nedovedu představit, že bych hrála v tom, v čem hrály holky na olympiádě v Sydney 2000. Když plavky, tak plavky, a ne nějaká polokombinéza.“
Už jste někdy měly havárii na výstroji?
M: „V zápase naštěstí nikdy. A dokonce ani nevím, že by se to někdy někomu stalo. Na tréninku nám občas povolí ramínko, to jo.“
K: „V zápase chceme, aby byl náš obleček nejen hezký, ale hlavně funkční. Nosíme elastické věci, které nepraskají. A i když Brazilky mají plavky na šňůrky, i ony se jistí třeba třemi uzly.“
Jsou rozměry plavek určené pravidly?
M: „Je daná maximální a minimální velikost. Nedávno se pravidla měnila kvůli náboženství, aby mohly hrát i ženy z oblastí, kde žena takto odhalená být nesmí. Takže můžou nastoupit v kraťasech a v tričku, aniž by odhalovaly prsa nebo ramena. Zatím teda v arabských zemích nikdo beach na úrovni nehraje, ale to se může změnit.“
K: „Čím víc materiálu na sobě máte, tím víc vám pod něj zaleze písek. Takže varianta plavky je jasná. Nicméně když je chladno, máme i my na sobě dlouhé neopreny a trička – a jsme zazimované.“
Nevadí vám, že je váš sport některými médii (a mužským pohledem) redukován na hezké postavy a pěkné zadečky?
M: „Vadí, ale už jsme si zvykly.“
K: „Byl by to boj s větrnými mlýny. My v tom hrát musíme a budeme, a pokud si někdo myslí, že jsme exhibicionistky a dělá nám dobře, že si za zadkem můžeme prsty ukazovat nějaká znaky, s tím nic neuděláme.“
Pojďme k jinému tématu. Vyrůstaly jste kde?
K: „Narodila jsem sice v Nymburce, ale první krůčky udělala v Radimi u Kolína. A od čtyř let jsem Pražačka z Lužin. Z vesnického baráčku do paneláku byla sice změna, ale dítě si rychle zvykne. Takže jsem paneláková holka. A už bych z Prahy ani nechtěla.“
M: „Já v Radotíně.“
Proč jste si vybraly zrovna volejbal?
M: „Já asi kvůli rodičům. Táta má kolem 195 centimetrů, máma 175, takže bylo jasné, že sportovní gymnastika, i když jsem ji dlouho dělala, nebude pro mne. Oba rodiče volejbal hrají, táta je obecně velice zapálený sportovec. Do školy jsem začala chodit v Radotíně, a když rodiče zjistili, že na Lužinách existuje škola s volejbalem, šup a od pětky jsem byla s Kristýnou ve třídě.“
K: „Nemám žádné sportovní kořeny, mamka dělala jen chvilinku atletiku. Hrozně ráda jsem hrála vybíjenou, šlo mi to, byla jsem vždycky kapitánka. A ve třetí třídě jsem se dozvěděla, že se můžu přihlásit buď do jazykové, matematické nebo sportovní třídy. Přinesla jsem přihlášku, kterou jsem si už vyplnila s tím, že se hlásím do volejbalové třídy, že když mi jde vybika, tak mi půjde i volejbal. Mamka to podepsala a teď se smějeme, že jsem si už ve třetí třídě vybrala svou budoucnost.“
Rodiče jsou vašimi velkými fanoušky?
K: „Rodiče se rozvedli, když jsem ještě byla malá, to byl důvod stěhování do Prahy. Máma se pak znova vdala, a teď mám díky tomu velmi širokou rodinu.“
M: „My jim říkáme Homolkovic.“
K: „Moje rodina zabírá vždycky půlku tribuny, a rodiče Markéty se pokaždé připojí. Znají se spolu od našeho dětství a tvoří ohromný podpůrný tým.“
Mockrát tu padlo jméno Simon Nausch, který vás nyní trénuje. Ale obrovskou zásluhu na výkonech jakéhokoliv špičkového sportovce mají trenéři, kteří je objevili a vštípili jim správné základy. Kdo to byl ve vašem případě?
Obě současně: „Vodičková!“
M: „První naší volejbalovou trenérkou byla Monika Vodičková-Pospíšilová. Dnes učí v Odolené Vodě, pořád nám fandí a píše. Po olympiádě jsme u ní byli ve škole na besedě pro děti.“
K: „A potkaly jsme ji nedávno na běhu noční Prahou, kdy nás předbíhala se slovy: Holky makejte!“
M: „Jak jsme postupovaly do vyšších věkových kategorií, měli jsme pokaždé jiného trenéra. Každý nám něco dal, takže nelze říct, kdo měl pro nás největší přínos. Všichni.“
Kde jste jako děti řádily? Jste už z generace, která asi moc plácků na blbnutí nezažila…
K: „My ještě trošku jo. Ještě než jsem poznala Markétu, měla jsem bezva kamarádku, a s ní jsme chodily na sídlišti hrát mezi takové ty sušáky na prádlo.“
M: „A spolu jsme později hrály přes branku u rodinného domu, pinkali jsme o obývákovou stěnu, to tam měli vždycky radost, viď? A školku, nebo gumu jsme skákaly.“
K: „Obávám se, že jsme možná poslední generace, která zažila tohle obyčejné dětské sportování.“
M: „I telefony jsme měly poměrně pozdě – až někdy v sedmé třídě. Dneska ho má kdejaký prvňáček.“
K: „Počítač byl maximálně jeden v rodině, notebooky nebyly, ipody nebyly… To je děsné, jak jde ten technický vývoj dopředu!“
Kde jsou v Praze bechvolejbalové kurty?
„Je jich spousta. V zimě je asi deset krytých areálů. My jsme doma na Hamru v Záběhlicích.“
Jak odpočíváte? Háčkujete třeba?
K (se smíchem): „Jo, háčkuju, ale umím udělat jen ten základní provázek. Zato bez háčku.“
Kam chodíte relaxovat?
K: „Můžeme jmenovat sponzora? (smích) Máme rádi thajskou masáž, také chodíme do jednoho wellness centra.“
M: „Máme se Simonem pejska a chodíme na Vítkov, na Parukářku. Odtud je nádherný výhled na Prahu. A na to, že je skoro v centru Prahy mě překvapuje, kolik je tam zeleně. To je moje oáza.“
K: „Když mám volno a nechci jít do kina, ráda vypadnu do přírody. Klidně jen kousek za Prahu do lesa na houby. Markéta se tomu pořád směje, ale já tvrdím, že lidi by se měli smát jí, že na houby nechodí. Co Čech, to houbař! Vy chodíte také ne houby?“
Ano, třeba muchomůrka růžovka je moc dobrá.
K: „Jo, to je masák. Tak vidíš, Markéto, že nekecám! Dřív jsem také měla psa, a musím říct, že s ním je to v lese ještě zábavnější.“
Před sezónou jste absolvovaly jóga kemp. To není mezi sportovci úplně běžná věc. Pomáhá jóga třeba v tom, aby sportovec tak často nevybouchnul?
K: „My vybouchneme, i když se tomu věnujeme.“ (smích)
M: „Máme kamarády v USA, kteří podle pravidel jógy skutečně žijí. A Simona napadlo, že bychom něco takového mohli zkusit. Tak jsme všichni i s těmi kamarády odjeli letos v dubnu na dva týdny k Simonově mamince do Španělska. Pár věcí jsme se naučily – dýchání, strava, psychika, vyrovnanost…“
A pomohlo to?
M: „Soudě podle letošních výsledků asi hodně.“
K: „On to nebyl kemp, ale spíš spolupráce přátel. Možná i proto byl tak účinný. Kemp byl sice jednorázovou záležitostí, ale s dlouhodobým účinkem na naše osobnosti. Částečně se k tomu stále vracíme, i když jsme v sezóně kvůli nedostatku času jógu cvičily stále méně a méně. Ale teď po sezóně bychom všechno chtěly oprášit a ideální by bylo se zase na pár dní s nimi potkat.“
Co se z jógy dá použít, když jste na place?
M: „Spousta věcí. Každý sport je hodně o hlavě. Beachvolejbal není sprint, kdy je za deset vteřin po všem, a závodník nemá ani čas nad tím nějak přemýšlet. Náš zápas trvá okolo třičtvrtě hodiny, má nějaký průběh, změny, emoce. Je to strašně o soustředění se na správné věci, takže je tam jak pozitivní samomluva, vzájemná komunikace, sladění na stejné vnímání, ale i správné dýchání, uvolnění, tonus…“
Kdo z vás je na hřišti vůdčí osobnost? Kdo určuje, co se bude hrát?
K: „To je nedefinovatelné. O spoustě věcí se rozhoduje až v tom daném momentu. Sice se na něčem domluvíme, ale pak situaci přečteme jinak. Na útoku, tedy v situaci kdy podává soupeř, má rozhodující slovo ten, kdo zakončuje. Může se stát, že Markéta je vůdčí pět balónů, a potom já tři. Přelévá se to podle vývoje zápasu.“
M: „Žádná nejsme ani typický vůdce, ani typická ovečka. Nezávodíme spolu, ale snažíme se vykomunikovat vždycky tu nejlepší variantu.“
K: „Obrannou variantu vymýšlí ten, kdo nepodává. A to je přesně moment, kdy ten, kdo stojí vepředu, ukazuje za zády prstíky, co se bude hrát…“
Stály jste někdy proti sobě jako soupeřky?
K: „Někdy v začátcích… Jako profesionálky nikdy.“
M: „Maximálně při srandamačích jako je Královna pláže, nebo když jsme si občas zkusily mix.“
K: „Při ping pongu! Hráli jsme čtyřhru já s přítelem proti Markétě se Simonem!“
Kdo vyhrál?
K: „A hráli jsme vůbec na body?“
Věnujete se ještě jiným sportům?
K: „My na ně nemáme moc čas a ani chuť. Od ledna do září jsme v jednom zápřahu, nejdřív kempy, pak turnaje, mezitím pořád tréninky. A měsíc máme na odpočinek. Jednorázové věci, to jo, vyzkoušela jsem si takhle squash. Ale jinak ne.“
M: „Myslím si, že každý vrcholový sportovec je ve své podstatě líný, když nemusí, tak si lehne.“
A ten závod na 5 kilometrů noční Prahou?
M: „To bylo v rámci reklamní spolupráce. Ukázat se na sportovní akci našeho partnera. Braly jsme to jako zpestření. Byly jsme za hvězdy, ač vlastně běhat moc neumíme. Bylo to roztomilé.“
Ovšem běžet pětku za 26 minut a 17 vteřin být moc plážovka nemohla…
M: „Chůze to nebyla, docela jsme si mákly. Kristýna zkusila zamotivovat, abychom finišovaly…“
K: „Ale trošku jsem to přehnala. Viděla jsem cílovou bránu a netušila, že je k ní ještě asi 800 metrů! To byl teda dlouhý finiš!“
Máte rády květiny?
Obě: „Moc!“
K: „Všechny, které dostanu! Sama nic nepěstuji.“
M: „Jak pořád cestujeme, tak je s pěstováním problém. Mám na terásce karafiáty, to jsou naše stálice. Měli jsme i vinnou révu, ale tu nám utlačila máta.“
Když jste někde na kempu, vaříte si samy?
K: „Jak kdy. Někdy jo, někdy ne.“
A shodnete se v jídle?
M: „Před zhruba rokem jsme se začaly věnovat i stravě, hlídáme, co do sebe cpeme…“
K: „To je další změna, která před sezónou proběhla. A která přinesla nějaké to procentíčko k našemu zlepšení.“
M: „Vaříme zdravě, jíme zdravě. Jídlo je to poslední, o čem bychom se hádaly.“
A kdo tedy vaří?
M: „Obě dvě.“
Dáte si signál…
M: „Přesně. Dohodneme se, ty nakrájíš rajčata, já okurky, a jedem.“
K: „Když vaříme recept Markéty, já jí pomáhám, a naopak.“
Vaříte podle receptu, nebo podle fantazie?
M: „Něco mezi. Máme samozřejmě stálice, které známe zpaměti a jen to do hrnce nahážeme. Ale improvizace taky nevadí.“
Kdybyste nemusely dodržovat stravovací režim, co byste si daly nejraději?
M: „Sladké plněné knedlíky. Anebo kachničku se zelím, zelí obecně miluji.“
K: „Nakládaný hermelín a pivo. Spolu s čerstvým měkkým voňavým chlebem. Ale to je fakt jen jednou za čas, když se třeba dostanu do hospody, což opravdu není často, tak si to s chutí dám. Druhé pivo už nemůžu.“
Co budete dělat, až skončíte se sportem?
M: „Děti. Tedy věnovat se svým dětem, které budeme mít. Ale zatím je to daleko, takže tuhle otázku neřešíme.“
K: „Předpokládám, že rodina jednou skutečně bude. Obě jsme rodinné typy, máme rády děti, takže i to trénování dětí může přijít. Obě máme bakaláře, čili nějaké vzdělání tu je, máme čím dál víc kontaktů, nemůžeme vyloučit, že se v nás probudí podnikatelské střevo a nezavane nás to někam úplně jinam. Nápadů a myšlenek je spousta, ale nic neventilujeme ani nerealizujeme. Teď se soustředíme se na volejbal.“
Uvědomujete si, že jste pro mnohé děti vzorem?
M: „Ano. Zejména po olympiádě, kde jsme beachvolejbalu udělaly opravdu velikou propagaci, přišel veliký boom a do kempíků se začaly hlásit spousty nových dětí. A to nás strašně těší. Co může být lepší, když dokážeme přitáhnout k volejbalu další generaci a vychovat si tak konkurenci a nástupce?“
Jste obě hodně aktivní. Je něco, do čeho byste nešly?
M: „Do soutěže typu Pevnost Boyard. Tam mají hady a těch se bojím.“
K: „Do akrobatického letounu. Mám hrůzu z létání. Sice musím lítat po celém světě, ale hrozně mi to vadí. Takové věci jako seskok padákem… Kdyby nebylo zbytí tak jo, ale nevidím důvod, proč to podstupovat dobrovolně. Naopak mi nevadí horská dráha. Když mám spojení se zemí, jsem v klidu a užívám si to.“
Charakterizujte dvěma slovy tu druhou…
M: „Energická a tvrdohlavá.“
K: „Citlivá a náladová.“
Náladová?
K: „Nebojí se dát najevo svou nespokojenost. Zejména když se uvolní a je mezi svými. Vůči vám by si to nikdy nedovolila.“
Můžeme to zkusit, já jsem splachovací.
M (se smíchem): „To ona taky! Proto nám to tak dlouho funguje!“
Po rozhovoru s vámi chápu, že byste spolu vydržely i na pustém ostrově i kdyby tam nebyla pláž a neměly jste balón.
K: „Možná bychom vymyslely spoustu jiných i zábavných a akčních činností. My jsme spolu jako kamarádky, ne jen jako sportovkyně nebo kolegyně. Sport sice přináší stres a hádky, ale v soukromí si do vlasů opravdu nevjíždíme. Vzájemně se doplňujeme. Akorát bychom na tom ostrově potřebovaly nějakého chlapa.“
M: „Dva. Robinsona a Pátka. Abychom se ale potom nehádaly o toho lepšího.“
Oni by vám oba dva věrně sloužili…
Obě: „Tak!“
Když jste v cizině, nestýská se vám po něčem z Prahy?
Obě: „Po domově! My jsme obě opravdu rodinné typy, a náš současný život je hodně náročný, kočovný. Užíváme si doma i úplně všední činnosti – třeba věšení prádla.“
A je naopak něco, co byste z ciziny chtěly přitáhnout sem?
M: „Občas mentalitu. Hlavně tu pozitivní.“
K: „Měla jsem nedávno zkušenost s českou povahou. Seděla jsem v autě a paní, kterou možná naštvalo, že jsem mladší než ona, spustila: Když s tím neumíš jezdit, tak si kup jiný auto! A já měla na projetí asi tak tři centimetry z každé strany, a chtěla jsem, aby trošku popojela, protože mi stála v cestě… Tykala mi, a byla dost agresivní.“
Co máte za auto?
K: „Hyunday Santa Fé. Ona měla starou oktávku. A byla naštvaná, že tady vůbec je.“
A poznala vás?
K: „Ne, ona byla zlá z principu. V zahraničí by možná člověk v klidu popojel a vše by se řešilo s úsměvem.“
Poznávají vás na ulici, v tramvaji?
M: „Naštěstí to není tak často. Já jsem citlivější povaha, a jakmile by si mě víc lidí začalo prohlížet, hned bych byla nesvá, co mám kde špatně. To je zase výhoda, Čech vám neřekne, jestli vás poznal, jen se třeba trošku pozorněji podívá a jde dál.“
A když vás poznají?
K: „Někdy je to zvláštní. Tuhle jsem seděla v pizzerii, a servírka se ptá takovým tím postpubertálním způsobem: Neznáme se odněkud? Jste mi nějak povědomá. A říkala to způsobem, jako když se ptá hele, netahaly jsme spolu kačera? – Hraju plážový volejbal. – Jo, jo, jooo, ta Kiki s tou ňákou… Meki?, že jo? Ta reklama na Adidas, že jo? A já: To bude možná ono. Aha. A odešla. Možná si myslela, že jsme spolu chodily na cigárko na hotelovce…“
Co má člověk dělat, aby ho úspěch nezměnil a zůstal takový pohodář, jako jste vy?
K: „Být pokorný.“
M: „Uvědomujeme si, že sportovní sláva je hodně pomíjivá. Jedna sezóna je skvělá, všude se píše, jak vyhrajeme olympiádu, a za chvíli nás budou propírat jak jsme marné, že máme vyměnit trenéra nebo změnit to či ono.“
Vyměnit trenéra nemusí být ve vašem případě tak jednoduché, protože Simon je přece váš partner, Markéto.
M: „Nemyslím, že by to bylo neřešitelné. Máme dohodu, a Simon s tím sám přišel, že až nám to bude příliš zasahovat do soukromého života anebo naopak, budeme cítit, že už nám nemá co dát, tak uděláme změnu. Jsme všichni tři realisté a víme, že trvat na něčem jen proto, že je ten druhý můj životní partner, je nesmysl. Samozřejmě, snáz se to říká než by se to provedlo…“
Vizitka:
Kristýna Kolocová alias Kiki (*1988)
Markéta Sluková alias Maki (*1988)
Plážové volejbalistky.
Největší úspěchy: Páté na OH 2012 v Londýně, mnohonásobné medailistky z evropských šampionátů, vítězky prestižních turnajů World Tour v Praze a Berlíně 2014.